JIRKA HOUSKA: V MALBĚ I V ŽIVOTĚ MĚ BAVÍ VÍC „SCI“, NEŽ TO „FI“

JIRKA HOUSKA: V MALBĚ I V ŽIVOTĚ MĚ BAVÍ VÍC „SCI“, NEŽ TO „FI“

Většina těch, co vás sleduje, ví, že jste studoval na AVU u profesora Berana, vaše malby jsou zastoupené v řadě galerií, včetně galerie Národní, v rámci Malování kreslení vedete vlastní kurz zaměřený na kresbu, malbu, olejomalbu. Kdybychom se však od všeho toho oprostili a sledovali kroky Jirky Housky jako malého tvora, jaký obraz bychom o něm získali? – Co váš výtvarný růst?

Když jsem „rostl“ a rozhodoval se, jestli se věnovat malbě, tak mě nejvíc přitahovala ta renesanční: čistota, práce s anatomií, se světlem, vědecký přístup, který tehdy uplatňovali. Od Dürera, Michelangela, či Tiziana jsem se posunul k baroku, od baroka k realistické malbě 19. století… ale od mala mě přitahovala příroda, především ta pravěká. Vývoj člověka, mamuti a především dinosauři. Můj táta je námořník, když mi bylo dva a půl, dostal jsem od jeho kolegy anglicky psanou knížku s ilustracemi pravěkého světa. – Máma je akademická malířka, takže zpátky k původní otázce: ano, vyrostl jsem v tom. 

Všechno, co jmenujete, se ale objevuje ve vašich dílech i dnes: takže je to životní cesta, řekněme, sci-fi-fantazijně-renesanční?

Rád sahám po naučné literatuře, i když už čtu méně než dřív. Částečně i z toho důvodu, že informace v knížkách rychle zastarávají. Mám například skvělou knihu o paleoantropologii, ale než jsem ji přečetl, přišli vědci již s dalšími dvěma zlomovými objevy. Při práci rád poslouchám přednášky a rozhovory o vědě; kromě zmíněných oborů mě zajímá astronomie, především planetární, která v současnosti prochází rychlým vývojem díky objevům exoplanet, tedy planet u jiných hvězd, než je Slunce. Dá se říct, že mě na tom baví a zajímá víc ‚sci‘, než to ‚fi‘. S kurzy to souvisí tak, že jsem často chodí vzdělaní lidé, od kterých se dozvím mnoho zajímavých informací napříč obory.

Tedy ne, že by mě nebavily třeba sci-fi filmy, ale jsem hodně ovlivněný tím, co dělám. Což ve výsledku znamená, že jim mnohdy odpustím i ne příliš propracovaný děj, hlavně když jsou povedené po výtvarné stránce.

Vypadá to sice, že se tu bavíme o náplni volného času, ale existuje vůbec nějaký? Stíháte se třeba ještě pohybovat v krajině, kterou tak často zachycujete?

Volného času moc není, to je pravda, na druhou stranu u mojí profese neexistuje pevná hranice, mezi prací a volnočasovými aktivitami. Jistou roli hraje i to, že pracuji v noci. Vstávám ve dvě odpoledne, vyhovuje mi to – existují i studie, které ukazují, že je noc časem lepšího soustředění. Kolem svítání, zvláště v létě, přichází chvíle, kdy je čas na vymytí štětců.

Do krajiny chodívám stále a rád. Dřív jsem maloval i v plenéru, teď to mám tak, že se po krajině spíše procházím a pozoruji. Rád totiž zachycuji momenty, které trvají jenom chvíli, nebo se ocitnu na ne příliš přístupných, či jiným způsobem komplikovaných místech – může to být třeba potok anebo bažina, tam barvy nejde moc rozdělávat. Když se vrátím, vyhovuje mi při práci fotografická skica; fotografie je pro mě tak vodítko, které si můžu upravit dle potřeby a zároveň nejobsáhlejším záznamem okamžiku, který mám v danou chvíli k dispozici. Za zásadní však považuji, že používám vlastní fotky, všechna daná místa jsem tedy navštívil a pozoroval, protože paměťový faktor hraje důležitou roli.

Doporučil byste fotografii i těm, kteří s malbou teprve začínají?

Vždy je dobré začínat na realitě, ať už člověk kreslí zátiší, člověka, nebo přímo portrét. Anebo chodit do krajiny alespoň na začátku, protože fotka často deformuje prostor a vzdálenosti, takže je potřeba nejdříve si perspektivu osvojit naživo.

Myslím, že pokud člověk nestuduje třeba restaurátorství, přeceňuje se i malování kopií. Věrohodně lze udělat kopii něčeho, co bylo malované pomalu a opatrně, třeba gotických nebo raně renesančních maleb. Těžko lze ale udělat kopii akční malby, kde jsou různé cákance, dynamické tahy štětcem a malíř v tom byl tělem ponořený celý, pracoval expresivně a rychle. Lze odpozorovat styl a udělat něco jako rukopis, repliku malíře, ale tím, jak se tahy rozmýšlí, jak se vůbec na plátno nebo papír položí, tak se jedinec dostane do úplně odlišné dynamiky oproti té původní.

Často jste v rámci vlastního youtubového kanálu dotazován na výtvarný názor, komentujete práce, které vám lidé posílají, i rozpracované věci: velmi srdečně, laskavě ovšem – pořád je to přímé a věcné, inspirativní, ale přesto především kritické hodnocení, aniž by v tom cítit jakýkoliv odsudek. Zdá se mi to v dnešní době dosti vzácné. 

Chci lidem pomáhat, aby se posunuli – což můžou v jakékoliv fázi tvoření, ne jim to strhávat a tím je odradit, odvést od malování. I když je to proces nesmírně individuální, člověk by si na to měl přijít sám, promyslet to sám za sebe. Ale když neví a tápe, můžu ho navést, ukázat mu odlišné perspektivy.

Mají vaše komentáře i vliv na to, jak sám tvoříte?

Rozhodně vnímám vliv toho, že člověk volí jiný druh hodnocení, když reaguje na začínajícího, amatérského umělce a když už třeba hodnotí nějakého vyzrálého malíře, dejme tomu třeba spolužáka z Akademie. Učitele-lektora to pak může strhnout k tomu být méně kritický k vlastním věcem, leckdy se dosavadní tvorba vychýlí a začne „obrázkovat“. Na tohle je potřeba stále myslet.

Čelíte názorům, že specifikum vaší malby je už zastaralé médium, které plně nahradila fotografie?

Čelil jsem tomu hlavně na Akademii. V rámci uměleckých klauzur se vždy přišlo s tímto tématem, ale ani pedagogové ho zvlášť neposouvali, zacyklilo se to na otázce: proč malovat něco, co jde vyfotit. Mě přitom baví právě to, co odlišuje malbu od fotografie. To znamená: přiznané tahy štětce, množství pigmentů, které ve fotce nenahradíme, specifický malířský rukopis – více než ortodoxní fotorealismus, kde se malíři vše snaží napodobit do detailu, třeba i se šumem, či nedokonalostmi, které při pořízení fotky vznikají.

Je nedokonalost něco z čeho budoucí umělci mohou těžit? Předpokládá se práce s ní v uměleckém světě?

 V případě výtvarného projevu to může být jistě i přínosem. Když učím lidi, kteří se hlásí na umělecké školy, považuji nutné upozornit je, aby dobře promysleli, zda pro ně má smysl se vůbec do něčeho takového pouštět. Samozřejmě tu probíhá přirozený druh selekce. Někdo je průbojnější než ten, který dělá kvalitnější věci, umí prorazit. Ale celkově krom vloh a talentu musí být člověk v rámci umělecké činnosti – pokud jí plnohodnotně plánuje pro život, právě také někdo, kdo dobře komunikuje s lidmi: musí být podnikavý, schopný vymýšlet náměty a musí na něho být spoleh. Tenhle problém se dotkl i některých vzniklých galerií; ukončily činnost proto, že je nebavilo komunikovat s nespolehlivými jedinci.  Na jednu stranu si myslím, že kreslení a malování pomáhá rozvíjet vnímání, proto by si prakticky každý měl zkusit alespoň základy, na druhou stranu, pro řadu lidí je lepší, když to mají jen jako koníčka.

Jak vznikají díla pro výstavy? Zabýváte se vícero náměty, nebo se raději věnujete jedné, konkrétní tematice?

Pracuji na více věcech současně, mám to tak i v životě. Rozepisuji si třeba více e-mailů naráz, než abych na ně postupně odpovídal. V malbě se takový druh rozpracovanosti hodí i po technologické stránce. Když dělám sérii pro výstavu, tak zatímco jeden obraz schne, což může být třeba 14 dní, dělám na deseti, dvanácti, patnácti dalších. Není to tak, jak si někteří lidé představují, že mám deset stojanů a tu bych ťuknul tam, tu jinam. To zase ne, to se musím alespoň chvíli soustředit na jeden z nich. Když se věnuji ilustracím, jsou to navíc zároveň obrazy, které se nakonec mohou i vystavit.
Momentálně rozpracovávám skřítky, krajiny a figurální náměty… to je v malbě to, co mě přitahuje permanentně, vždy ale tak aby to pro výstavu tvořilo fungující celek.

A jak často vám výstavy vstupují do života?

V posledních deseti letech jsem dělal jednu až tři výstavy ročně. To už bylo ale značně limitující, protože jsem musel někdy vybírat takové náměty, abych vše stihnul. Takže jsem se rozhodl po nějakou dobu nevystavovat vůbec, kromě účasti na kolektivních výstavách. Někdy sice časová tíseň pomáhá, ale chtěl bych se vyhnout tomu, kdy jsem dokončoval obraz i den před vernisáží, protože mi chyběl do celku výstavy. I když může být takový obraz někdy lepší, než jiný, na který je dost času, není to rozhodně pravidlem.

A co na to konto říkáte dnešní instantní době, kde to vypadá, že je vše takhle „spíchnuté“ pro komerční úspěch?  

Mnoho lidí, kteří se teprve učí, rádo kreslí například módní filmové hrdiny, či jiné populární osoby podle fotek z internetu. Hodně se také vytrácí osobitý rukopis tam, kde to sklouzne do, řekněme, mezinárodního průměrného uhlazeného stylu, za což můžou i různé unifikované návody, třeba na Youtube, výsledkem jsou věci ve stylu kreslířů z Karlova mostu.

Pokud se chce člověk naučit kreslit a malovat, měl by si kromě trénování prohlížet díla těch, kteří to opravdu uměli. V případě kresby třeba Maxe Švabinského. U portrétní malby Vojtěcha Hynaise, či Jana Kupeckého, tam se dá všechno podstatné objevit.

Portréty jsou oblast, kde se malba nejvíc prolíná s psychologií. Sám se snažím do člověka, kterého maluji, co nejvíce vcítit, snažit se i tvářit jako on, napodobit jeho hlas, řeč těla.

Warana Psavomorecká