Reportáž - jak nakreslit lidskou tvář?

Výtvarný prostor v Balbínově ulici je už na první pohled útulný a nutno dodat, že se tu člověk má jako v bavlnce. Jenom vklouzne do ateliéru, už se ho ujme lektorka a vede ke stojanům. Protože jsme do rumraje, kde si spousta našich kolegů už vesele napínala papír na desku, přišly dvě najednou, dostaly jsme ty v zadní části. Z počátku si člověk připadá trochu odříznutý od ostatních – na rozdíl od předku, kde byly stojany srocené v houfu, jsme měly u našich tří zadních dostat dokonce jiný živý model. Jakékoliv starosti však nebyly na místě. Naše „zádová“ sekce se ukázala jako výhodná v tom smyslu, že jsme se s dvěma dalšími kurzistkami velice rychle seznámily a byly si nápomocné. Navíc nám byl blíž i živý model, takže já, která se na při těchto typech činností neobejdu bez brýlí, jsem to jenom kvitovala.

Na začátku kurzu jsme se svižně dostali do zákulisí lidských proporcí – tak, jak by je měl vidět výtvarník. Panovala však značná nedůvěra k tomu, co jsme se naučili. Člověk odcházel na své pracovní místo s papírem v ruce, kde měl zakreslenou jakousi vzorovou hlavu s velkým množstvím čar a vysvětlivek vzdáleností a umístěním konkrétních prvků v rámci lidského obličeje, tipů, jakých rozdílů si všimnout u muže a ženy a tak podobně. Tohle mi má pomoci zvládnout nakreslit lidskou tvář?, ptal se člověk sám sebe v duchu sžíraný pochybnostmi.  „Nebojte se,“ ozval se prorocký hlas lektorky, jakoby věděla, co nás trápí. „Z počátku se budete držet spíš toho, aby vám to všechno do sebe zapadalo, ale uvidíte, že ve výsledku bude portrét vypadat velice reálně, i přes to, že se nebude obličej až tolik podobat modelu.“  

První pochybnost byla překonána hned vzápětí. Pochybnost, že namísto toho, aby se kreslilo podle živého člověka, by bylo lepší zavřít se doma s fotografií. Velký omyl. I já s vypěstovaným strachem, že mi nic jiného nezbude, když jsem na hodinách matematiky neobstála ve vnímání jakýchkoliv těles typu jehlan a spol., jsem v koutku duše zajásala, protože ono to skutečně šlo. A světe div se, lidský mozek zpracoval ty proporční znalosti docela svižně. Zprvu lidské oko vypadalo jako lidské oko a zanedlouho se na papíře rýsovalo cosi, co skutečně představovalo živého člověka! Zakolísala jsem akorát ve vzdálenosti očí oproti nosu, ale člověk ještě netuší, jaká výhoda je mít vedle sebe další kolegyni kurzistku. Nejenom, že se mu dostane vysvětlení, ale zároveň omračujícího ujištění: „To jsem se naučila na vizážistice!“ Alespoň člověk ví, kde si bokem vylepšovat vzdělání…  Svůj první výtvor jsem pojmenovala Klement Gottwald; našemu modelu – tedy milému postaršímu pánovi, se kterým se naše ženské trio dalo do řeči – se sice v hlavních rysech moc nepodobal, ale řečenému státníkovi ano.    

Takže jsme zvládli tvorbu přírodním uhlem – co přijde dál? Kombinace s bílým pastelem, říká se tomu kontrastní kresba, aha. Namísto státníka Gottwalda vzniká tedy portrét goethovského typu. Obejdu si ostatní stojany a jásám, že i u začátečníků, byť třeba přes podobné chyby, se velmi rychle projeví vlastní styl a nebála bych se ani užít slov vlastní rukopis. Vznikají tu neuvěřitelné věci. A všechny ty hlavy na papíře skutečně vypadají jako hlavy lidské.

Když přišla řada na pastel, udělala jsem tu chybu, že jsem se přemístila za modelem - slečnou. Poslední dva portréty jsme dělali totiž o poznání svižněji a člověk byl tímhle krokem nucený nejen soustředit se na novou tvář, ale i na jiný úhel a zároveň odlišnou techniku. Samozřejmě v tom vidím i velký přínos, ale když se na to podívám zpětně, mně osobně by stačilo jít pouze o stojan dál. Tady musím zmínit můj další nedostatek, což byl ovšem nedostatek personální. Zatímco si všichni svižně udělali skici, já jsem byla teprve u nosíků a očí a pak člověk chtě-nechtě začne zmatkařit a poměřovat svou rychlost  s ostatními. Zbytečně samozřejmě, protože lektorka na všechno nechávala dostatek času. Ale ve výsledku se to dost projevilo.

Kam se podělo těch šest hodin? To už před sebou opravdu máme poslední práci? A je tu další prolomená počáteční nedůvěra. Když jsme se prvně dozvěděli, že si portréty celkově odneseme čtyři, nebyli jsme si tím vůbec jistí. Lektorka zkušeně obchází každého z nás, pomáhá a koriguje chyby. Jestli jsem omladila náš pánský model, ze slečny mi na papíře roste vyzrálá žena. „Hotové věci už nemusíte fixovat, tužka se nefixuje,“ směje se lektorka a my pomalu sklízíme pastely, tužky i gumy. „Nezapomeňte si dolů do pravého rohu připsat datum!“ dává nám na rozloučenou radu pán-model, „abyste za rok viděli, že už jste dávno někde jinde!“ Jenomže to netuší, kolik zkušeností jsme nabyli za tu poměrně krátkou dobu, i když představovala celých sedm hodin.  To pak člověk přijde domů, říká si, kolik lidí bude nutno přesvědčit, aby mu seděli modelem, podívá se k oknům a najednou ví, že mu tam něco chybí. A to konkrétně stojan, deska, taky ten pastel si nesmím zapomenout pořídit, aha, a taky!…