Rozhovor s MgA. Aldinem Popajou - "Důležité je naučit se vidět"

Důležité je naučit se vidět

Jaké jsou Vaše kurzy v ateliéru?

V ateliéru vedu semestrální kurzy. Ty trvají 19 týdnů, vždy po dvou hodinách. Poměrně dlouhou dobu tedy potkávám stejné studenty. Zdejší prostředí je samo o sobě motivující, protože má krásnou atmosféru. Ateliér je v centru Prahy a atmosféra čišící z prací po stěnách, pomalovaných židlí i stojanů a dalších věcí je příjemná.

Jací jsou studenti ateliéru Malování kreslení?

Úroveň zdejších žáků je dobrá. Tím, že se přihlásí, dávají najevo svůj zájem o výtvarnou tvorbu. A z toho vyplývá i základ talentu. Řada lidí se obává, že nemá talent a jejich práce za moc nestojí. Pravda je však úplně někde jinde – pokud se sami přihlásí, nějaký základ mají. Ten tvoří asi 5-10% úspěchu. To ostatní musí vydřít. Záleží tedy na jejich píli, ale i na lektorech a jejich podání výuky. A samozřejmě na tom, jak jsou lidé schopni informace pochopit a vstřebat. Pokud mají studenti zájem a když jejich lektor alespoň trochu umí látku podat, výsledky se dostaví.

Za sebe musím říci, že se studenti v kurzu časem srovnají. Během 4-5 týdnů již vědí, o co jde. Nemusím stále vysvětlovat základy a výuka může každým týdnem pokračovat dál a dál. Pokud se do práce “zakousnou” a nechají vést, většinou to funguje dobře.

Máte rozsáhlé pedagogické zkušenosti z celé Evropy. Jaké jsou Vaše poznatky?

V rámci působení na Vysoké škole umělecko průmyslové jsem se zapojil do programu Erasmus (program EU zaměřený na spolupráci ve vysokoškolském vzdělávání). Zkušenosti jsem sbíral na vysokých školách po celé Evropě. Při stážích jsem si uvědomal, jak jsou české školy oproti většině evropských uměleckých škol luxusně postavené. A o totéž se snažíme tady. Zdejší ateliér je prostorově omezený a členěný, což je dobře. Nevejde se sem víc, než 15 lidí. Stále tedy mluvíme o individuální výuce. V průběhu jedné lekce stihnu studenty obejít třeba třikrát a ještě udělat společný úvod a závěr. To je poměrně luxusní přístup k výuce.

Zdejší studenti tedy dostanou hodně?

Dostanou. Výuku opravdu nepodceňuji. Učil jsem na UMPRUM a i v rámci vysoké školy jsme spolu se Stanislavem Divišem a Davidem Hanvaldem vedli kurzy pro veřejnost. Strávil jsem také tři a půl roku ve Švédsku, kde jsem začal učit na kurzech pro veřejnost, abych se procvičil ve švédštině. Takže mám s výukou amatérů velké zkušenosti. Vím, co čekat – co obvykle nevědí, jak k nim přistupovat. A proto je mohu rychle posunout.

Problém ve výuce výtvarného umění často spočívá v tom, že ani lektor často neví, co má studenty učit. Rozebírají spolu teoretické otázky. A přitom malba a kresba mají svá jasná základní řemeslná pravidla. A když je lektor shcopný je ukázat a studenti jsou schopní je přijmout, tak je jejich rozběh obrovský.

A co je tedy základ? Budu-li se chtít učit malovat, čím mám začít?

Základ vyplývá už z názvu semestrálního kurzu, který vedu – Kresba, malba. Studenti se učí základy kresby. A ta je základem pro malbu. Nelze se naučit malovat bez toho, aby člověk zládl kresbu. I v tom je tento kurz dobře postavený. Kresba a malba je v rámci kurzu rozdělená přibližně půl na půl. Nejprve je třeba se naučit dělat základní proporce lineární kresbou, od toho se odvíjí prostorové zobrazení a perspektiva. Pak se přistupuje ke stínování. Tam se bavíme o valérech a postupně přecházíme k barvám. Skok k barvě je samozřejmě obrovský. A i ten je rozfázovaný.

Většinou se kurzy snažím vést tak, aby studenti dostali základy klasické výuky malby – na stejných jsou postaveny staré klasické obrazy – tedy kresba, impremitura, podmalba a malba. Výuka tedy probíhá v jednotlivých krocích.

Vezme-li si nezkušený člověk paletu, štětec a chce něco namalovat, může být zmatený, protože narazí na problém perspektivy, kresby, proporcí, tmavého a světlého, modelace a samozřejmě barev. A to jsou právě základní témata, která se na kurzu probírají.

Když toto zvládnu, mám vyhráno?

Ještě jeden obrovský problém máme, a to je naše vnímání. Okolní svět vidíme ve 3D, ale kreslíme i malujeme ve 2D. A při převodu se opravdu musíme prát se svým mozkem. Jak natěsnat stůl dlouhý dva metry do dvou centimetrů. Náš mozek nám většinou vnutí kompromis. Dno džbánu je kruhové, ale jeví se jako elipsa. Většina studentů nakreslí elipsu vyšší, než je ve skutečnosti – mozek udělá kompromis mezi nízkou elipsou a kruhovým dnem. Viděl jsem to už mnohokrát, a proto studenty předem upozorním, kde udělají chybu. A když tu chybu skutečně udělají, zasmějí se sami sobě. Výkuka zkrátka musí být vedená tak, aby byla i zábavná, nejen dřina. Ačkoliv to ve své podstatě dřina je.

A co byste poradil lidem, kteří váhají, jestli se začít učit kreslit?

Rozhodně je dobré to zkusit. A u nás v ateliéru mají hodně možností, jak začít. Nemusí si hned kupovat semestrální kurz, který stojí nějaké peníze a trvá dlouhou dobu. Může si vybrat workshop nebo zkušební lekci – obojí je takový úvod. Člověk si techniku osahá a pak může jít dál na semestrální kurz. Ten je mnohem víc soustředěný – je tam týdenní pauza mezi lekcemi a student má možnosti si informace utřídit. Není jich tolik najednou.

A pokud má úplný blok – někdo mu například v dětství řekl – ty neumíš kreslit. Co pak?

Totéž se mi stalo mnohokrát v životě – například jsem slyšel, že nejsem nadaný sportovec. A pak se ukázalo, že to je jinak. Jde o osobnost. A každý se musí poprat sám se sebou. A nejlepší je to zkusit. Nikdo ho tu nezabije, když nebude umět. Žádné tresty tu nemáme :-).

Překvapí Vás někdy studenti? Například objevíte nějaký výjimečný talent?

Přijdou lidé, kteří už něco umí, ale jsou svojí povahou skromnější. Mezi absolventy jsou i budoucí studenti uměleckých vysokých škol. Někdo tu obrovským způsobem vyskočí. Nicméně většinou se studenti v kurzu srovnají – někdo má rychlejší začátek, ale posléze zpomalí. Udržitelná míra rozdílů je v pořádku, neboť může ostatní namotivovat. Pokud to někomu zpočátku drhne, víc se mu věnuji, aby ve skupině nebyly výrazné výkyvy. Ty jsou demotivující.

A potkal jste někdy studenta, který by byl lidově řečeno “poleno”?

Malba je opravdu složitá. Pracuje se s barvami a dalšími složitými věcmi. Něco jiného je kresba. Pokud se člověk snaží a má zájem se naučit kreslit, tak skládá jednu řemeslnou informaci za druhou. V podstatě nejde o šikovnost rukou – kreslit se dá i “levou zadní”. Důležité je naučit se vidět. Je to otázka hlavy, nikoliv zručnosti.

Kurz má svoji kostru. Se studenty rozebírám řemeslo, umění přijde až potom. Jako kombinace řemesel. Mohu samozřejmě řemeslo i popřít, ale musím vědět, co a proč dělám. Podobné to je v hudbě – nemohu začít improvizovat, aniž znám hudební teorii. Nejdřív se musím naučit základy a pak si mohu dělat co chci.

Vrací se studenti na Vaše kurzy?

Určitě. Z minulého semestru zůstalo přibližně 30% studentů, takové staré jádro. A na ně se nabalují další. Takže se stává, že v jedné skupině je část začátečníků a část pokročilých.
Zatím jsem kurz nerozděloval do dvou skupin. Pro mě, jako lektora, je práce v promísené skupině náročnější. Začínající studenti však mají možnost vidět výsledky těch, co už mají jeden semestr za sebou. Vidí, kam jdou a co je čeká. A když s pokročilými rozebírám nová témata, už mohou poslouchat a připravovat se na to, co přijde.

A na druhou stranu se pokročilí někdy vrátí k základům. Pokud v předchozím semestru chyběli, mohou si cvičení zkusit. Jednoduše přejdou pár kroků a pracují se začátečníky.

Velký vliv na mě má zpětná vazba od mých studentů. Pokud bych učil “levou zadní”, studenti nebudou dělat pokroky a pro mě by taková práce byla utrpením. Jakmile do výuky opravdu vložím energii, tak se mi vrátí ve dvojnásobném množství. Pak je ta cesta velmi milá a baví mě. Jdu sem lidi něco naučit, oni to přijmou a odchází spokojení. A když to takto funguje, panuje tu velmi příjemná nálada.

Bosenský filtr a relaxace

Pojďme trochu změnit téma. Tvoříte?

Tvořím. Bez toho bych se zbláznil. Když jsem se před půl rokem vrátil ze Švédska, snažil jsem se

zprovoznit ateliér. V té době jsem maloval jen sporadicky. Nyní už prostor mám a začínám pracovat na 100%. Neumím si život bez vlastní tvorby vůbec představit.

Vloni v létě jsem byl v Mikulově na sympoziu. Podle mého názoru je to jedno z lepších sympozií v České republice. Jestli ne nejlepší. Za těch 21 let, co trvá, se vytvořila možná jedna z nejlépe koncentrovaných sbírek českého současného umění. Maluje se v krásném prostředí Mikulovského zámku. Pro mě to byl dobrý úvod po návratu do Česka.

Odkud čerpáte inspiraci?

Pocházím z Bosny. Většina inspirace tedy pochází odtamtud. I když zpracovávám univerzální témata, vždy je protáhnu skrze bosenský filtr. Bosna pro mě zůstává světem, kterému nejlépe rozumím.

Vracíte se do Bosny?

Jezdím tam pravidelně. Mám tam rodiče, bratra i sestru. Do Česka jsem se přestěhoval z celé rodiny sám. Z Bosny jsem odešel až v samém závěru války. Tamější svět je po válce bohužel stále drastický. Témata se tedy nabízí skoro sama.

V současnosti zpracovávám téma symbol. I když je téma svázáno s bosenskými symboly, rozebírám jej všeobecně  - co je symbol, jak manipuluje, co znamená estetická manipulace a jaký je lokální nebo globální význam tohoto tématu.

Odkud k Vám téma přichází? Je to blesk z čistého nebe, nebo se rodí postupně?

Někdy to zdánlivě vypadá na blesk z čistého nebe. Například se vzbudím vprostřed noci a řeknu si “postavím si vodopád”. Ale v podstatě vycházím ze všech předchozích zážitků – z toho, o čem přemýšlím a čím se zabývám, co čtu, co jím a piji... Proto tomu neříkám inspirace, nýbrž téma. Téma je pro mě serióznější slovo. Čím jsem starší, tím víc se mi stává, že se jednotlivé věci začínají provazovat. Najednou mi do sebe zapadá jaké víno piji, co rád vařím, co si čtu s tím, co maluji. Vše dělám ze stejných důvodů. Vše je ovlivněné prostředím a životem.

Pozoruji, že se stále víc držím určitých témat. Čím jsem starší, tím jsou mé série delší. Možná se stane, že jedna z nich zůstane. Tématu symbolů už nevidím konce, protože se mi stále otevírají další podtémata.

A která technika je Vám nejbližší?

Neumím to přesně říci. Pro mě jsou důležitá témata. Forma se na ně nabalí a podřídí se jim. Proto se někdy zdánlivě drasticky mění, což mě baví. Pokaždé se spektrum forem nějakým způsobem vytřídí a zjistím, že víceméně používám pár odstínů nebo pár barev. Nejdřív jsem si říkal “to je průšvih, co s tím budu dělat... musím to vymyslet, abych pracoval jinak”. Pak jsem se podíval na Henri Matisse – na řadě obrazů používá růžovou, modrou a zelenou a vůbec mu to nevadí. Řekl jsem si tedy - “když k tvorbě takto přistupuje i takový mistr, je to v pořádku”.

A čím pro Vás barvy jsou?

Každý malíř se barvou zabývá. Je to v podstatě způsob vyjadřování. Prostředek, jak něco říci. V průběhu tvorby měním k barvám vztah co se týče kvality, intenzity i typu barvy. Forma se společně s barvou podřídí tématu a je zastoupená buď více nebo méně.

Při zpracování symboliky jsou barvy hodně důležité, protože v rámci tématu rozebírám i jejich obsah. V minulosti jsem dělal i objekty a u nich hrály barvy podřadnou roli.

Patříte mezi autory, kteří rádi malují každý den, nebo tvoříte impulzivně?

Rád maluji denně, nebo alespoň ob-den. Někdy mi to povinnosti neumožňují. Musím třeba na týden odjet a chvíli trvá, než se do toho zase dostanu. K tvorbě mám racionální přístup a z něj vše vychází. Možná i proto jsem schopný přenést informace dál jako lektor. Vím, jakou mají logiku. A stále se učím.

A jak relaxujete?

Boxuji. Pro mě je box jednou z nejlepších relaxací. Rád čtu a studuji. Tomu se však nedá říkat relaxace. Studium je stále práce. I malování mě baví. Ale není to relaxace. Do malování spíš energii dávám. Malířství je náročné na psychiku – stále rozebírám témata, přemítám různé věci, peru se a žiji tím. Proto je dobré se odreagovat, opravdu se zpotit. Cítit bolestivé svaly a pak úlevu, když vypiji pivo – krásně v žíznivém těle zasyčí.

V boxu máme skupinu skvělých lidí – jsou mezi nimi malíři, sochaři i boxeři. A stále se nabalují noví lidé. Už spoustu let se vídáme dvakrát týdně. Chodíme do krásných prostor. Kromě boxu pořádáme i výstavy, jezdíme na výlety. Byli jsme i v Bosně. Teď se chystáme do Drážďan. Hodně věcí se točí kolem umění. Nicméně sport bereme vážně. Dřeme jako blázni. Nechodím tam proto, abych se oddělal fyzicky. Spíš pro psychické odreaogvání. Box je skvělá relaxace. Představa lidí o boxu je úplně mylná. Boxeři jsou klidní, umí pracovat s agresivitou a kontrolovat ji. Člověk si tam vybije přebytečnou energii. A mě to strašně baví!

---------------

Děkujeme Žanetě Fleknové za rozhovor s Aldinem!

více o její práci fotografky, grafičky, malířky a spisovatelky na webových stránkách: www.fleknova.cz