Stručný vývoj olejomalby v evropském malířství

Přelom 14. a 15. století je ve znamení mnoha receptů na čištění olejů, Nizozemci uplatnují tyto recepty v praxi. Důkladnější výstavba malby, svítivost obrazů, kterou najdeme u Van Eycků. Právě principy rozvíjené obrazy bratry Van Eyckovými jsou plodem staleté tradice, která je živá již v dílech jejich předchůdců.

I v italské malbě můžeme sledovat postupné odvracení od klasické vaječné tempery, s jejím charakteristickým čárkovaným a hladce schnoucím povrchem, k čisté olejomalbě.

Olejové barvy -  jejich transparentnost, vlastní lesk, neuvěřitelné možnosti při samotné malbě - jako plynulost modelace, odstupnování valérů, neuvěřitelná hra lazurních efektrů a volných tahů štětce, to vše byly argumenty, které způsobily odklon od vaječné tempery směrem k malbě olejem. Velcí renesanční a barokní umělci - dostali do ruky nástroj, improvizovali, neváhali experimentovat a snažili se svobodně využívat technologických možností nově vznikající techniky malby. Střídavě užívali různých typů a množství olejů vzhledem k pigmentům, tyto "pokusy" najdeme nejen od obrazu k obrazu, ale lze je nalézt i na jednotlivých částech jednoho obrazu. Různé typy emluzí byly účelově kombinovány s olejovými barvami i později, přidávání bílkovin do maleb lze zjistit až do děl 19. století.

Flámské a holandské malířství dosahuje ve svém "zlatém věku" absolutní technický vrchol. Právě technika malby olejovými barvami sehrála ve vývoji evropské malby rozhodující úlohu.

Od 18. století se technika malby olejovými barvami začíná uvolnovat, v určitých obdobích začíná převládat způsob malby "alla prima".  Při nedodržování důsledného principu způsobu malby "do mokrého", kdy dochází k přemalbám, pozbývá olejomalba základní smysl a vede k úpadku. Olejomalba je komplexní, v současné době právě kombinování této techniky s umělými disperzemi, které mohou nahradit a svými vlastnostmi předčít přírodní emulze.