Tamara Schreiberová: Pokud do malby člověk skutečně pronikne, pravidla si utvoří sám

Rozhovor s Tamarou Schreiberovou o výuce výtvarných technik, vlastním růstu a nastavování životních mantinelů: 

Našim čtenářům bychom měly prozradit, že vaše doména je především olejová malba a akvarel. Kde všude můžeme vysledovat stopy, které vás dovedly až k malbě?

Měla jsem štěstí. Narodila jsem se na Moravě a jsem ta, která vyrostla s rodiči na pomyslné samotě u lesa, v krajině, která mě velice ovlivnila a dodnes na mě má veliký vliv, i když jsem teď už dlouho přestěhovaná v Praze a jsem tu šťastná. I když se mi pořád na Moravě lépe maluje, vnímám to tak, že hlavní město nabízí pro změnu víc možností. Velká část mojí rodiny se pohybuje ve školství. Všichni jsme v oboru, takže jsem v rámci své cesty měla velmi dobře našlápnuto. Začala jsem na FaVU v Brně, pokračovala do Prahy na UMPRUM a poté ještě na Karlovu Univerzitu. Tím, že jsem si prošla všemožnými ateliéry a obory, jsem to pak vzala v profesním životě dost podobně: zeširoka a z gruntu. Určitě tam funguje i nějaké to prolínání. Vždyť moje olejomalby často působí jako akvarel.

Pokud se pohybujete řadu let v takto široké oblasti, nese to s sebou proměny ve vaší tvorbě? 

Určitě. Třeba co se týče zaměření. Přecházím postupně z figurativní malby k abstrakci, i když se tematicky držím bytostné otázky soužití člověka s krajinou. Což je zároveň fascinující, protože tohle zaměření vnímám jako častý ženský model. Člověk si tím také řeší cosi v sobě. Malba a samotný proces malování tak může fungovat třeba jako deníkové záznamy.

S figurami už jsem si leccos odžila, najednou mi tedy stačí pouze ta barevná plocha. Nese to s sebou samozřejmě různá úskalí. Teď je třeba mojí velkou otázkou, kam se ještě můžu posouvat v rámci malby, když už si vystačím se dvěma barevnými plochami na plátně. Baví mě se na práci dívat z odstupu a uvědomovat si, že už za tím není žádný příběh, že už je to skutečně jenom barva.

Musím říct, že skrze vlastní poetiku jste velmi čitelná i jako člověk: přímo vyzařujete to, co děláte a přenášíte na plátno. Z toho, co poslouchám, se zdá, že jste si život doslova ukotvila pro malbu. Na to navazuje asi častá, hlodavá otázka kurzistů: Dá se to nastavit tak, že se člověk může malováním uživit?

Samozřejmě dá. Ovšem pokud je člověk v té fázi, že se někam posunuje, ještě se hledá, z počátku malba nestačí. Sama jsem si prošla grafickým designem, přípravou plakátů a ilustrací a poznávala jsem různorodosti a různé lidi. Nakonec jsem stejně přišla na to, že mi nejvíc sedí učení. Zůstávám tak pořád v oboru, ale zároveň se vzdělávám tím, že se učím od svých studentů a kurzistů, a to různých věkových skupin. Vedu dětské skupiny, přípravky studentů na talentové zkoušky, dále dospělé. Ve Výtvarném ateliéru Malování kreslení vyučuji nejvíce malbu. 

V čem tkví ta odlišnost především? Myslím tím zejména zakoušet malbu sama na sobě, ve svém vlastním prostředí a poté se vrhnout na malbu v rámci lekce, se studenty?
Liší se to tím, že práce v ateliéru se studenty vyžaduje všeobecný pohled. Samozřejmě tím, že dělám konkrétní věci a jsem určitým způsobem zaměřená, by se za normálních okolností dost zúžil. Nechci však ovlivňovat svoje žáky. Ani spolu popravdě záměrně nemluvíme příliš o tom, co dělám, pokud se mě zrovna sami neptají třeba na konkrétní výstavu.

V hodině učíte kresbu zátiší, teorii barev a další disciplíny; lidé, kteří přijdou by si měli z těch oborů a jednotlivých disciplín odnést co nejvíc, potom už je na nich, co z toho bude. U starších dětí nebo u dospělých vycítíte, co by jim sedělo, postupně je tak můžete navést. Často si i sami řeknou o to, co potřebují. Další specifickou oblastí je průprava dětí k dialogu a porozumění soudobým výstavám, protože k tomu v naší krajině nejsou příliš vedeny. Ale přitom jsou zvídavé, otevřené a mají zájem.

Svou roli v rámci kurzů vnímám spíš tak, že jsem tam pro to, abych studentům vytvořila příjemnou atmosféru a v jejich hledání je neomezovala. Nejsem fanouškem příliš kategorických přístupů, například „nepoužívat fialovou“, protože vím, že ve chvíli, kdy se člověk ukotví a ví, co dělá, a co to v důsledku způsobuje, stejně si pravidla a mantinely nakonec vytvoří sám.

A to platí pouze pro oblast vzdělání a růstu, nebo se to pravidlo dá uplatnit i jinde?

Inu, samozřejmě jsem ráda, když se studenti doptávají a experimentují. Napřed si osvojujete řemeslo. Poté vyjdete ze škol nebo z kurzů a nikdo vás nezná. Dále se musíte naučit pracovat s kritikou. A k tomu výše zmiňované mantinely, které jsou pro vlastní hledání a růst značně limitující a znejišťující.  Důležité podle mého je být sám v sobě ukotvený. Vyjít ven, vykročit ze všeho výše zmíněného a vědět, že tak chcete žít a že to je ono.

Je něco, co vám osobně v rámci dlouholetého tvůrčího procesu pomáhá?

Spíš někdo. Mám bratra, konceptualistu, který bývá v hodnocení dost nelítostný, ale je to myšleno jen pozitivně – rozmlouvám s ním o tvorbě velmi ráda. Sice mezi námi občas zahřmí a zableskne, ale myslím si, že se tak inspirujeme vzájemně. Mám ráda jeho ryze mužský, racionální, zpřesňující názor. My ženy máme totiž často tendence k něčemu sklouznout. Jedu si tam sice pořád to svoje, ale on mi nastavuje zrcadlo, kdy se blížím k ještě únosné hranici a kdy už jdu přes ni.

Stejně tak měli a mají jistý podíl i vliv rodiče – jak máma, ta mě pořád ovlivňuje, tak táta matematik. Postupně jsem zjistila, že právě matematika je nesmírně tvůrčí oblast. Pro mě je však prvotně malování odpočinek. Takže mi v životě pomáhá tvorba samotná, je to radost. Kdybych si mohla vybrat mezi tím, jestli pojedu na dovolenou, nebo budu malovat, tak bych si určitě vybrala malování – nebo to alespoň propojila. Sice mi dlouhou dobu trvalo zbavit se právě těch zmiňovaných pravidel, aby přišla fáze, kdy vypnete hlavu, ale to, co jsem chtěla nejvíc, aby vše vyplynulo přirozeně a byl v tom ten meditativní odpočinek, se naplnilo.

Jenže jak takového meditativního odpočinku v kresbě a malbě dosáhnout?  

Víte, možná to souvisí i rámcově s tím, že jsem začala cvičit jógu. Spousta věcí se tím jak v životě, tak v tvůrčí práci zpřesnila, otevřela. Ale co se týče malby, tak se mi osvědčilo, že to nesmí být vykonstruované, hlavně v rámci kompozice. – Lepší to tam intuitivně nahodit, než sáhodlouze přemýšlet, co dát víc vlevo nebo vpravo. Klidně to i několikrát přemalovat. Vždycky vím, jak by obraz měl vypadat, jestli má působit například silně nebo minimalisticky, aniž vím, co na něm konkrétně bude. Přála bych si, aby z mých obrazů byla citelná upřímnost, čistota, autentičnost. A najednou to tam je. Možná je to i proces, který nejvíc baví moje studenty: že to zkouší, vymalovávají se a pak přijde chvilka, kdy tam To s velkým „T“ najednou uvidí.

A to je to gros, které vám osobně ve výsledku přináší radost a do dalšího tvoření?

Tak samozřejmě, největší radost mi ve výsledku udělá, když obraz někoho osloví, že ho skutečně zajímá něco, co jde z vás. Když se prodal můj první obraz, ne někomu známému, ale úplně cizímu člověku, měla jsem obrovskou radost.

Většinou se prodají v rámci online galerií. Ty skvěle fungují. A dále mě těší výstavy. Na těch výstavách se totiž vždycky něco stane – něco dobrého. S někým se seznámíte, někoho dalšího potkáte.  Snažím se být otevřená všemu. Velká galerie nebo skromná kavárna, v podstatě nerozlišuji. Baví mě to vědomí, že se tak dostávám mezi různorodé sociální skupiny, moje práce snad může inspirovat širší vrstvu lidí a na oplátku oni inspirují mě, a to je samo o sobě to, co mě těší, a co je obohacující.